Zpráva o zamítnutí návrhu zákona Senátem, kterou mi nebylo umožněno přečíst v PS dne

21 Jun 2003 by admin, Comments Off on Zpráva o zamítnutí návrhu zákona Senátem, kterou mi nebylo umožněno přečíst v PS dne

Informace

pro poslance Parlamentu České republiky o zamítnutí návrhu

zákona o zásluhách Edvarda Beneše

 

(senátní tisk č. 285, sněmovní tisk č.301 )

 

 

Úvod :

Návrh zákona o zásluhách Edvarda Beneše postoupila Senátu Poslanecká sněmovna dne 3. 3. 2004.

Návrh zákona byl přikázán Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice jako výboru garančnímu. Ten projednal dne 17. 3. 2004 a přijal usnesení, ve kterém doporučil Senátu zamítnout návrh tohoto zákona.

Dále byl návrh zákona přikázán Ústavně-právnímu výboru, který návrh projednal a přijal usnesení, ve kterém také doporučil Senátu zamítnout návrh tohoto zákona.

Senát projednal tisk na své14. schůzi dne 25. 3. 2004

Svým usnesením č. 360 , v hlasování č. 16 projednal tento tisk s výsledkem jednání –zamítá.

 

 

Důvody, které Senát vedly k zamítnutí návrhu zákona jsou zejména tyto:

1)      Tento návrh zákona byl navrhovateli srovnáván se zákonem z r. 1930, který přijaly obě komory tehdejšího NS, a který deklaroval, že „Tomáš Garigue Masaryk zasloužil se o stát“. Jedním z rozdílů, který odlišuje Zákon o zásluhách T. G. Masaryka, od nynějšího návrhu o zásluhách Dr. Eduarda Beneše je, že se tehdy, r. 1930, dohodly na předložení tohoto zákona jednomyslně všechny strany napříč tehdejším parlamentem – s výjimkou komunistů. O jednomyslnosti u návrhu o zásluhách Dr. Eduarda Beneše lze jen stěží hovořit.

2)      Senát projevil velké rozpaky nad tím, že takovýto zákon navrhují a vehementně podporují poslanci a poslankyně KSČM. Být za komunistické diktatury přívržencem presidenta Beneše vedlo buď do žaláře, nebo do velkých existenčních a dalších problémů. Dnes je Eduard Beneš komunisty oslavován. Tento krkolomný přemet svědčí o tom, že zde se strany komunistické strany nejde o opožděné uznání presidentových zásluh, nýbrž o pokus o cynické parasitování na jeho jméně.

3)      Dle názoru Senátu nelze uzákonit interpretaci dějin, zákony se nemohou stát učebnicí dějepisu. Pro některé občany je Dr. Beneš symbolem svobody a demokeracie, jímž se stal za druhého odboje během světové války – a i po smrti v době zrůdné komunistické totality. Pro jiné je symbolem dvou z nejhorších národních porážek. Je na historicích, aby vytvořili a obhájili co nejpravdivější obraz této velké postavy. Rozhodně však není na zákonodárcích, aby jim výsledek bádání hlasováním nařídili.

4)      Jestliže československý parlament udělal v případě T. G. Masaryka výjimku, je v tom její vážnost. Přijímání dalších podobných zákonů tento prvotní čin jenom rozmělňuje a devalvuje. Akt Národního shromáždění z roku 1930 byl jedinečným a měl by tak zůstat i nadále.

senátor Martin Mejstřík v. r.

zpravodaj garančního výboru pro projednání návrhu zákona na schůzi Senátu

V Praze 7.IV.2004

* * *

Je známo, že vám Senát zasílá v podobných případech své stanovisko předem, abyste znali důvody, proč Senát ten který zákon zamítl, či žádá opravit. Protože jsem byl ale při našem posledním setkání zde v PS – to jsme se zabývali svazáckým majetkem – vyplísněn, tuším panem poslancem Vymětalem z KSČM, že umí číst, a že jsem mu neřekl nic nového, jistě mi dovolíte ještě několik osobních poznámek ke cause Lex Dr. Edvard Beneš.

1) K prvnímu bodu našeho zdůvodnění: NS se k Lex Masaryk mj. odhodlalo i z čistě praktického důvodu. V roce 1918 byly totiž zrušeny tituly šlechtické a veškeré další tituly a řády. V roce 1920 byl sice byl přijat zákon 243, který umožňoval oceňovat čestnými odznaky a medailemi účastníky bojů za svobodu a osoby, které se zasloužily o vznik samostatné republiky, ale to samozřejmě neodpovídalo významu, který Tomáš Garrigue Masaryk měl a který mu chtěl národ projevit.

Teprve roku 1936 byly zavedeny řády tak, jak je známe dnes.

I proto byly tedy roku 1930 tak výjimečným aktem oceněny, k jeho 80. narozeninám, zásluhy Tomáše Garrigue Masaryka. Nám ovšem nic nebrání v tom, abychom zásluhy Dr. Edvarda Beneše ocenili standartně dle zmíněného zákona 268/1936 Sb.

Ještě k 1) bodu našeho zdůvodnění: Lex T.G. Masaryk spojil, s výjimkou komunistů, celý národ. I proto jej  přijaly bez problémů obě komory tehdejšího NS.

74 let poté se však ocitáme v diametrálně odlišné situaci. I kdybyste dnes opět s tímto zákonem vyslovili souhlas a přehlasovali třeba i presidentské veto, již nikdy nebude mít Lex Beneš souhlas celého parlamentu.

Říká se: Nikdy nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Dáte-li dnes Zákonu o zásluhách Dr. Edvarda Beneše své ANO, jenom dokážete, že se tato tisíciletá moudrost nemýlí…

* * *

Zastavím se nyní u 2) bodu zdůvodnění – u role komunistů v souvislosti s osobností, kterou zde chcete zákonem ocenit. Byl to myslím pan poslanec Fajmon, který zde upozornil na chování komunistů při oceňování zásluh T.G.Masaryka. Dovolte mi pro ilustraci odrecitovat ukázku z rozpravy k zákonu o zásluhách Tomáše Garrigue Masaryka. Přestože se tehdy hovořilo především o T.G.M., týkalo se to samozřejmě i Beneše a všech mužů 28. října, na které se nyní naši současní komunisté tak odvolávají. Připomínám, že nejhrubší pasáže z projevů komunistických poslanců a senátorů musely být ze stenozáznamu vyškrtnuty. Píše se rok 1930.

Poslanec Kopecký, Komunistická strana :

„Masaryk má též velké zásluhy o to, že v Československu byla v poválečných letech zradou sociální demokracie a krvavým násilím potlačena revoluční vlna proletářského hnutí, která cloumala slabými základy třídní nadvlády československé buržoasie. To jsou ty zásluhy, jichž uznání má být na věčnou paměť vtesáno do mramoru presidentovy sochy v Národním shromáždění!“

„Církev a klerikalismus se naopak v Masarykově republice nejtroufaleji roztáhly – československou gangruou je kněžský pytlík ještě štědřeji plněn než za starého Rakouska. Stav církve a státu byl Benešovým modem vivendi utužen!“

 „Zahraniční politika Benešova, politika aktivní účasti Československa na připravovaném válečném tažení proti Sovětskému svazu, toť politika Masarykova, toť TGM, toť jeho zásluhy(…)!“

„Ocenění TGM je v zájmu potlačení rostoucího revolučního hnutí, v zájmu záchrany kapitalistického systhemu, který se hroutí pod údery zostřené krise a v zájmu přípravy imperialistické války, v zájmu účasti Československa na křižáckém tažení, které mezinárodní imperialistická reakce pod vedením římského papeže a za podpory sociál-fašistických stran nyní v mezinárodním měřítku proti Sovětskému svazu organisuje.

Zde jen malou vsuvku pro ty, kteří neznají kontext: sociál-fašistickou stranou je zde míněna sociální demokracie…

„V Československu ukazují se tendence, aby přechod k fašistické diktatuře stal se v Československu podobně jako v Polsku a Rakouskou cestou rozšíření pravomoci presidentovi a vybavení presidenta fašistickými, diktátorskými právy. K podpoření těchto snah mají sloužiti připravované presidentské oslavy!“

Tolik komunistický poslanec v roce 1930. Popojděme o kousek dál a podívejme se, jak se komunisté dívali na Benešovu zahraniční akci po nacistické okupaci Československa:

Rok 1939, Masaryk je po smrti, Dr. Edvard Beneš v Londýně, Stalin uzavírá s Hitlerem známý Ribentrop-Molotovovův pakt. Bohumír Šmeral, aktivista Komunistické Internacionály, hovoří k československému národu z Moskvy: „Německo-sovětská smlouva není krátkodobým manévrem, máme zájem, aby se tato kombinace udržela, protože jde o boj proti kapitalismu… Německo se snaží zničit britské impérium, z toho hlediska může sehrát historicky kladnou úlohu. Musíme udělat vše pro to, aby Anglie dostala zdrcující ránu“.

Jiří Pelikán, kterého nemůžeme podezírat z nepřátelství ke komunistům, roku 1975 vzpomíná: „České vysílání Rádia Moskva k našemu velkému překvapení a dokonce k našemu značnému hněvu vychvalovalo úspěchy sovětského zemědělství, zvýšení počtu prasat a zemědělských strojů, zatímco všude kolem nás gestapo zatýkalo, mučilo a vraždilo soudruhy a vlastence. O tom však v moskevském rádiu ani slovo. Ani slovo kritiky proti Hitlerovu režimu.“

A opět Rádio Moskva, tentokrát Klement Gottwald: „Současná válka je válka imperialistická, nespravedlivá, na níž má stejnou vinu buržoasie všech válčících stran. V žádné zemi nesmí dělnická třída a tím méně komunistická strana tuto válku podporovat… Komunistické strany musí všude přejít k rozhodující ofensivě proti zrádcovské politice sociální demokracie.“

Jinými slovy – budoucí třetí president Československé republiky, nástupce Dr. Edvarda Beneše, vzkázal komunistickému odboji v protektorátu, aby bojoval proti sociální demokracii, ne nacistům!

V květnu 1940 vychází v okupované Praze Resoluce podzemního komunistického vedení v Protektorátě: „Široká vrstva příslušníků a funkcionářů strany si neuvědomila v plném rozsahu nebezpečí, které hrozí národně-osvobozeneckému hnutí českého národa ze strany anglického imperialismu a jeho benešovských agentů…, neuvědomila si, že existuje pouze jediná cesta k národní a sociální svobodě, a to po boku německého dělnictva a Sovětského svazu… Značné části strany stále ještě nejsou přesvědčeny o kontrarevoluční činnosti Beneše a pařížského Národního výboru, nevystupují dosti energicky nebo dokonce tolerují Benešovo šovinistické štvaní…“

Ve stejné době, tedy na jaře 1940 vznáší Emanuel Klíma, člen ilegálního ÚV KSČ,  kritiku, že strana sklouzává do „měšťáckého nacionalismu“. Odmítal národně osvobozenský boj českého národa jako projev „buržoasního šovinismu“ a dokonce prohlašoval, že každé oslabení nacistického Německa by znamenalo posílení anglo-francouzského imperialismu, hlavního nepřítele. Kategoricky žádal, aby byl zabržděn boj komunistické strany proti hitlerovským okupantům (!!!) a hovořil  o „slibných perspektivách německé revoluce“.

K tomu Otakar Hromádko, bývalý španělský interbrigadista: „Zažil jsem, že mi význační němečtí marxisticko-leninští teoretikové dokazovali v koncentračním táboře Vernet ve Francii, že nacismus a komunismus nejsou v podstatě nepřátelská hnutí, poněvadž jsou oba proti kapitalismu a anglo-francouzskému imperialismu, a že v dalším vývoji nacismus nějak přeroste v komunismus; že však nepřítelem číslo jedna světové revoluce, proti kterému je třeba zaměřit ostří třídního boje, je anglický imperialismus.“

A svědectví z druhé strany, od Karla Goliatha, někdejšího vězně sovětského gulagu: „Vyšetřovatelé v Lubjance mne přesvědčovali, že žádný německý fašismus neexistuje, že existuje pouze německý národní socialismus. Německo je náš spojenec, náš přítel. Hrozili mi dalším stíháním, protože pomlouvám nacisty, nazývaje je fašisty.“

Po porážce Francie v létě 1940 konstatovalo ilegální Rudé právo: „Padá-li jeden z nejmohutnějších pilířů světového imperialismu, nemá český národ důvod, aby toho litoval. Naopak vidí, že řetěz kapitalistického obklíčení Sovětského svazu je stále prudčeji rozežírán prvky rostoucí revoluční krise.“

A konečně – Resoluce ilegálního ÚV „O situaci a úkolech strany“ z prosince 1940 označovala tentokráte za nejnebezpečnějšího činitele ve vývoji války Spojené státy americké: „Sovětsko-německé přátelské vztahy představují úhelný kámen mezinárodní situace, o nějž se již roztříštily imperialistické a protisovětské plány anglo-francouzského bloku a o nějž se nyní rozbíjejí zločinné záměry Spojených států amerických. (…) SSSR na podkladě mírové politiky získává stále větší sympatie u všech národů, zejména též u pracujícího lidu národa německého.“

* * *

Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

asi Vás již nemusím unavovat líčením, jak se dál vyvíjel vztah komunistů k demokratickému Československu a k Dr. Benešovi. Není náhodou, že Sovětský svaz uznal legitimitu Slovenského Štátu. Roku 1944 kývl Edvard Beneš po nátlaku komunistů na odtržení Podkarpatské Rusi. Rok 1945 – Košický vládní program, zákaz agrární strany, obsazení silových ministerstev, vyzbrojení LM, infiltrace demokratických stran agenty NKVD, komunistický puč, rozehnání sociální demokracie, změna ústavy a zavedení diktatury…

Tito lidé, následovníci  t é t o  ideologie,  se nyní hlásí k odkazu Dr. Edvarda Beneše. Politika, který přese všechny své tragické omyly zůstal až do hořkého konce svého života demokratem a teprve na smrtelné posteli poznal, že jej – a s ním celý národ – komunisté podvedli…

Jsem si jist, že nás za malou chvíli budou komunisté přesvědčovat o tom, jací jsou demokraté, a že to vše je již minulostí. Budou se odkazovat na stanovy, programová prohlášení, na farisejskou omluvu poslance Ransdorfa, kterou před nedávnem přednesl před tímto ctihodným plénem. Bible říká: „Po jejich ovoci poznáte je…“ Jsou-li komunisté demokraté, proč mají vždy a neomylně tu smůlu, že stojí na straně diktatur a totalitních režimů? Zeptejte se jich, vážené paní poslankyně a páni poslanci, na jejich názor na 75 protiprávně uvězněných stoupenců kubánské demokratické oposice, zeptejte se jich na dodržování lidských práv v Číně, zeptejte se jich na lidskou a kulturní genocidu Tibetu, Severní Koreje, nebo na názor na Saddáma Huseina a jeho režim… Jedním koutkem úst vzývají diktátora Castra, druhým zde budou vychvalovat Dr. Edvarda Beneše!

Druhý československý president se musí obracet v hrobě, jestliže se tito lidé dovolávají jeho jména a jeho zásluh!

Komunisté byli, jsou a budou mistry demagogie a bezpáteřní politiky. Dnes slíbí živnostníkům modré s nebe, zítra je okradou, dnes slíbí rolníkům půdu, zítra je zavřou do kriminálů, dnes se budou dovolávat jména Dr. Beneše a demokracie, zítra ho i s ní pošlou do horoucích pekel! Poučme se už konečně z historie!

Řekl jsem to už na začátku – nejsem zastáncem druhého Lex Masaryk. Budeme-li však opravdu hluboce cítit potřebu zopakovat tento jedinečný akt – nesnižujme se k tomu, abychom tak učinili díky komunistům.

Děkuji Vám za pozornost.

Recent Posts

Archives