Stenozáznam z jednání Senátu k Návrhu senátního návrhu zákona senátora Martina Mejstříka, kterým se mění zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, 19.7.2007

1 Mar 2010 by admin, Comments Off on Stenozáznam z jednání Senátu k Návrhu senátního návrhu zákona senátora Martina Mejstříka, kterým se mění zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, 19.7.2007


Senátor Martin Mejstřík: 
Vážený pane předsedající, dámy a pánové, stojím před vámi s drobnou novelou, kterou jsem vám už jednou představoval, takže budu velmi stručný. Novela zákona o státních svátcích, významných dnech a dnech pracovního klidu spočívá v tom, že nahrazuji v § 4 Mezinárodní den žen dnem Svátek matek, který by se měl slavit druhou neděli v květnu.
O důvodech jsem se zde již zmiňoval a předpokládám, že budu mít možnost ještě v obecné rozpravě, tak opravdu to nechám na ni. Snad jenom toliko, že jsem bytostně přesvědčen o tom, že Mezinárodní den žen byl ideologicky zneužit, je to jeden ze symbolů bývalé komunistické diktatury, byl do našeho právního řádu vsunut až v roce 2004 a jak uslyšíte dále potom v obecné rozpravě, tak opravdu v podstatě jde o mezinárodní ostudu – o tom jsem přesvědčen, na rozdíl od Svátku matek, který má podobný charakter, dokonce i vznikl za podobných okolností, ale díky bohu jeho tradice šla jinou cestou, je slaven většinou demokratických států celého světa a hlavně to byl a stále doufám, že je a zůstane součástí československé a samozřejmě i české historické tradice spojené s první Československou demokratickou republikou, s tou republikou Masarykovou, na jejíž základech doufám chceme stavět i nadále.
To je snad všechno k předkladu. Ekonomické dopady na státní rozpočet jsou nulové, jelikož se nejedná o volný den. Děkuji za pozornost.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji, pane kolego. Prosím, abyste zaujal místo u stolku zpravodajů. Návrh zákona projednal ústavně-právní výbor, který určil zpravodajem pana senátora Jiřího Žáka a přijal usnesení, které vám bylo rozdáno jako senátní tisk č. 39/3. Návrh zákona byl přikázán výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Ten určil jako svého zpravodaje pana senátora Josefa Novotného a nepřijal žádné usnesení. Záznam z jednání vám byl rozdán jako sněmovní tisk č. 39/2.
Senát určil garančním výborem pro projednávání tohoto návrhu zákona výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Ten přijal usnesení, která vám byla rozdána jako senátní tisky č. 39/1 a 39/4. Zpravodajem výboru je pan senátor Josef Pavlata, kterého prosím, aby nás seznámil se zpravodajskou zprávou.

            Senátor Josef Pavlata: Já děkuji, pane předsedající. Vážené senátorky, vážení senátoři, jak již bylo naznačeno, náš výbor přijal dvě usnesení, přičemž druhé ruší to první. My při přijednávání změny zákona, která byla původně podána Martinem Mejstříkem jako velice jednoduchá, neboli zařadit mezi významné dny Svátek matek a vyřadit z významných dnů Mezinárodní den žen, jsme se při projednávání rozhodli, že je potřeba na tento zákon se podívat trochu komplexněji a když už se do něj zasahuje, udělat ten zásah o něco větší.
Proto jsme rozhodli v prvním usnesení, že Svátek matek zařadíme mezi ostatní svátky a z významných dnů vyřadíme nejenom mezinárodní den žen, ale i tři další, které byly již jednou Senátem neschváleny, ale potvrzeny Poslaneckou sněmovnou, a to sice Den vzdělanosti, Den rodiny a 10. červen – Vyhlazení Lidic. Proč jsme se k tomu tak rozhodli, je to, že jestliže chceme mít Den vzdělanosti, Den rodiny, musel by být i Den dětí, musel by být Den kulturních pracovníků, musel by být Den senátorů, musel by být den, na cokoliv si vzpomeneme
Významný den je totiž každý den, který prožíváme.
Nicméně po určitých dalších projednáváních jsme na včerejší schůzi toto usnesení revokovali s tím, že přesto, že Den vyhlazení Lidic je již svojí myšlenkou obsažen v 27. lednu – Den památky obětí holocaustu a předcházením zločinům proti lidskosti, chtěli bychom, aby tam byly samozřejmě i Ležáky a další obce, které byly vyvražděny a tím bychom zahltili tento zákon daleko více, než si zaslouží. Proto jsme včera rozhodli, že Lidice jako symbol všech těchto zrůdných nacistických pomst a dalších událostí necháme mezi významnými dny. A proto jsme na závěr přijali usnesení č. 39/4, ve kterém jsme zrušili usnesení z 8. schůze z 6. června 2007, jak jsem o něm nyní mluvil.
Za druhé jsme doporučili Senátu Parlamentu ČR schválit návrh senátního návrhu zákona ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, který je přílohou tohoto usnesení a zpravodajem pro projednání tohoto senátního tisku jsem byl určen já.
A schválený komplexní pozměňovací návrh, který je přílohou tohoto usnesení, máte před sebou, nicméně já tento základ přečtu:
V článku I. zákona č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění zákona č. 101/2004 Sb., a zákona č. 129/2006 Sb., se mění takto:
1.      V § 2 se za slova „1. květen – Svátek práce“ vkládají „druhá neděle v květnu – Svátek matek.
2.      V § 4 se slova „8. březen – Mezinárodní den žen“, slova „7. duben – Den vzdělanosti“ a slova „15. květen – Den rodin“ zrušují.
Neboli přeloženo do češtiny, Svátek matek je tímto návrhem zařazen mezi ostatní svátky jako druhá neděle v květnu a mezi významné dny nebude nadále patřit Mezinárodní den žen, Den vzdělanosti a Den rodin.
Vzhledem k tomu, že za chvíli se dozvíte i další usnesení výboru ústavně-právního, který došel k trochu jinému výsledku, myslím si, a již jsme učinili určitá předběžná jednání se členy tohoto výboru a se zpravodajem, že by bylo dobře znovu ve výborech nebo na společném zasedání tento zákon ještě jednou projednat a dát mu konečnou podobu.
Zatím děkuji za pozornost.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji vám, pane kolego, za to, že jste nám objasnil celý průběh jednání vašeho výboru.
A ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj výboru pro zdravotnictví a sociální politiku pan senátor Josef Novotný? Přeje, máte slovo, pane kolego.

            Senátor Josef Novotný: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, přečtu jenom záznam z jednání výboru pro zdravotnictví a sociální politiku ze 7. schůze konané dne 10. května 2007 k zmíněnému návrhu zákona pana kolegy Mejstříka.
Výbor nepřijal žádné usnesení. Pro návrh doporučit Senátu Parlamentu ČR schválit návrh zákona hlasoval jeden senátor, dva byli proti a tři se hlasování zdrželi. A při hlasování o pozměňujících návrzích, které následovalo, nebyl také žádný návrh přijat.
Zmíním se jenom krátce o tom, že pozměňující návrhy se týkaly toho, že se vypustí MDŽ a nezavede se Den matek. A další pozměňující návrh spočíval v tom, že se přidá Den matek a zachová se MDŽ, tak jak je tomu v současnosti.
Děkuji za pozornost.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji vám, pane kolego. A ptám se, zda si přeje vystoupit zpravodaj ústavně-právního výboru pan senátor Jiří Žák? Je tomu tak. Máte slovo, pane kolego.

            Senátor Jiří Žák: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, ústavně-právní výbor projednal na svém jednání dne 17. července 2007 senátní tisk zákona senátora Martina Mejstříka, kterým se mění zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu. A při svém jednání přijal pozměňující návrh, který máte předložen na svých lavicích jako usnesení č. 39/3, a doporučil plénu Senátu přijmout pozměňovací návrh tak, jak to schválil.
A protože už toho řečeno dost, tak je to asi všechno. Děkuji.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji, pane kolego. A otvírám obecnou rozpravu. Do obecné rozpravy se jako první přihlásil Milan Štěch. Má slovo.

            Senátor Milan Štěch: Pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem k tomuto návrhu poměrně dost hovořil už na předešlých schůzích, kde se tento návrh projednával, ještě než šel do Poslanecké sněmovny, takže nebudu opakovat to, co si o tomto návrhu myslím. Nic dobrého to není.
A chtěl bych tady sdělit svůj názor, že v posledních týdnech jsou s členy českého Senátu spojována slova jako podezření z korupce, rasismus, a mám obavu, že je možno v posledních hodinách přidat, zejména poté, co jsem se seznámil s návrhem ústavně-právního výboru i slůvka „kabaret“, ale myslím si, že by lépe sedělo slovo „barbarství“.
Já osobně se od takovýchto návrhů zcela jasně distancuji a myslím, že jsou to návrhy, které nás vracejí hodně, hodně zpátky.
Domnívám se, že vypuštění MDŽ, ale zejména 1. máje je buď neznalost, ideologická přepjatost a zmatení, a nebo je to populismus úzce vyhraněné skupině občanů. Myslím si, že nic z toho není omluvitelné.
V demokracii je samozřejmě možné takovéto návrhy dávat, ale ve skutečně demokratické společnosti by takovéto návrhy nikdy nemohly projít.
Doufám, že se tomu stane i v českém Senátu. Děkuji.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji, pane kolego. Nyní prosím pana ministra Tomáše Julínka.

            Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, chci předložit návrh na hlasování ve smyslu § 130 našeho jednacího řádu odst. 2 a 3 příslušného paragrafu a dát návrh na vrácení návrhu senátního návrhu zákona výboru k novému projednání.
Vzhledem k tomu, co tady bylo řečeno v prvním vystoupení, tak si dokáži představit kontroverzi, kterou jenom toto první vystoupení vyvolalo. Vzhledem k tomu, že ústavně-právní výbor jedná na poslední chvíli před tímto plénem a vyvolá polemiku v naší obecné rozpravě, tak si myslím, že je na místě, aby byl použit tento paragraf.
Navrhuji zároveň ve smyslu odst. 3, aby byl vrácen do výboru ústavně-právního a do výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. A pokud by se předsedové těchto výborů shodli na tom, že udělají společnou schůzi výborů a všichni zájemci se budou účastnit této společné schůze, že by mohlo dojít k velmi účelné debatě, nebo možná neúčelné debatě, ale už na půdě výborů. A my tady na plénu bychom tohle nemuseli absolvovat.
Prosím tedy ty, kteří by souhlasili s touto procedurou nebo ztotožnili se s takovýmto návrhem na hlasování, aby zvážili své přihlášky do obecné rozpravy a abychom mohli o tomto návrhu co nejdříve hlasovat. Poznamenávám, že kdyby to neprošlo, tak se nic neděje, protože podrobná rozprava bude následovat a mohou se podávat další návrhy, popřípadě pozměňovací návrhy.
Toto dávám na zvážení slovutnému Senátu. Děkuji.

            Místopředseda Senátu Jan Rakušan:  Děkuji, pane ministře, myslím si, že garanční zpravodaj tento návrh zaznamenal, ale není to procedurální návrh. Proto bude obecná rozprava pokračovat. Kolega Balín má slovo.

            Senátor Vlastimil Balín: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, chtěl bych vaším prostřednictvím, pane předsedající, vzkázat kolegovi Julínkovi, že se pokusím nebýt kontroverzní. Nesdílím jeho optimismus, že když se o tomto problému bude diskutovat na půdě dvou výborů za účasti případně dalších zájemců, že se takovýto přístup k tomuto zákonu nebude diskutovat následně na fóru zde na schůzi Senátu. Takový optimismus nesdílím.
Vážené kolegyně a kolegové, domnívám se, že tento zákon má určité specifikum v tom, že vždy při novelách šlo o určitý konsenzus toho, jak se tvořil třeba institut významných dnů. To byla otázka toho, jak se tam dostal například Den vzdělanosti, Den rodin a další. Myslím si, že to mělo svou logiku a nebylo to důvodem pro jitření vášní v širším okruhu naší veřejnosti, jako jsou bohužel opakované kroky torpedující ve významných dnech takové otázky jako je Mezinárodní den žen a dokonce i otázka Prvního máje. V tom musím souhlasit s kolegou Štychem. Osobně to hodnotím jako krok, který by dehonestoval pozici ČR a druhé komory Parlamentu ČR v očích pokrokové světové veřejnosti.
To, jaká je to citlivá materie, dokladovala otázka změněného přístup garančního výboru k přehodnocování svého původního usnesení, protože se domnívám, že ti, kteří to iniciovali a předkládali, si uvědomovali citlivost tohoto kroku, co by mohl – když by ho případně Senát udělal závěrečným hlasováním vyvolat ve společnosti. Přesto je mi sympatické to, co zde navrhl kolega Julínek a osobně takovýto návrh podpořím při hlasování.
Byla tady zpravodajem garančního výboru řečena teze, že každý den, který prožíváme, je významný, s tím lze souhlasit, ale obávám se, že kdyby Senát přijal tuto novelu ať v předloze nebo v dikci pozměňovacích návrhů, s nimiž jsme měli možnost se seznámit v podkladových materiálech z výboru, tak se obávám, že dnešní den by pro druhou komoru českého parlamentu významným nebyl, spíše naopak. Děkuji za pozornost.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji, pane kolego. Přihlášena je paní senátorka Paukrtová, která ale nevyužívá svého přednostního práva. Proto promluví Martin Mejstřík, jako senátor, nikoli jako předkladatel.

            Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, dříve než přečtu to, co jsem chtěl původně sdělit a s čím jsem vás chtěl seznámit, musím se vyjádřit k tomu, co zde proběhlo během diskuse. Chtěl bych vám všem připomenout, že lhůta pro projednávání tohoto zákona skončila již 12. června. Již dnes jsme dávno po lhůtě. Domnívám se, že tato novela zákona nebyla tak složitá, abychom museli jako sbory moudrých a dospělých lidí ji prodlužovat o více dní. Jestliže dnes odhlasujeme vrácení do výborů, spadnou do toho senátní prázdniny a zdá se mi pro tento sbor nedůstojné, abychom takto jednoduchou normu projednávali tři čtvrtě roku.
Jako předkladatel zákona, a předkládal jsem jednoduchou novelu, s tímto navrhovaným postupem kolegů nesouhlasím. Bylo na to dost času. Nesouhlasím ani s tím, že by výbory projednávaly tuto věc na poslední chvíli. Jestliže to projednávaly na poslední chvíli, je to jejich smůla, měly na to času dost, ale ústavně právní výbor to projednával 17. června a den poté to projednával petiční výbor, který zasedal mimořádně včera a udělal v návrhu drobnou změnu. Nejde o podstatné věci, které bychom nebyli schopni zhodnotit nyní během rozpravy. Nesouhlasím tedy s dalším odkladem. To je jedna věc.
Druhá věc, kterou jsem chtěl zde připomenout. Mám dojem, a mrzí mě to, že se zde stávají věci, zejména u tohoto zákona, které odvádějí pozornost od původního záměru předkladatele, kterým jsem v tomto případě já. Když jsem přišel s návrhem na Velký pátek, tak to komora tam vsunula vyřazením MDŽ. Náš pan profesor na vysoké škole tomu říkal vypuštění bílého králíčka. Vypustí se bílý králíček, který je mimo téma, ale všichni se za ním rozběhnou a o meritu věci se nikdo nebaví. Nyní se to stává podruhé. Jsem ochoten pochopit pohnutky pana kolegy Pavlaty a celého našeho výboru, který se rozhodl využít příležitosti mého předkladu a tento zákon zpracovat z gruntu od podlahy, udělat z něj koncepčně jasnou záležitost. Vážení přátelé, na to jste měli čas před mým předkladem a budete ho mít po mém předkladu. Prosím, abychom se bavili jen o MDŽ a jen o Svátku matek. Jak jste slyšeli v prvním čtení, má motivace k tomuto předkladu se týká tématu vyrovnání se s komunismem. To, co do tohoto příběhu „zanesl“ petiční a ústavně právní výbor, je jiná písnička. Omlouvám se za tuto reakci, nemohl jsem ale jinak. Situace se komplikuje. Je mi jasné, že bude složité přesvědčit vás o tom, abyste nadále neodkládali projednávání tohoto zákona, ale pokusím se vás o tom přesvědčit.
Po následující řeči se budu věnovat jen MDŽ a svátku matek. Dovolte, abych se úvodem zastavil o definice Mezinárodního dne žen, jak ji můžete najít v anglické verzi internetové encyklopedie Wikipedia, to znamená verze, která je používána více na západ od našich hranic.
MDŽ „je dnem globálních oslav ekonomických, politických a sociálních výdobytků žen. Ve svých počátcích byl politickou událostí a posléze se stal součástí kultury mnoha zemí. Především Ruska a zemí bývalého sovětského bloku.
Dovolím si krátce zrekapitulovat důležité prvky v historii a významu MDŽ. Poprvé byl slaven v r. 1909 ve Spojených státech. V r. 1910 uspořádala Socialistická internacionála 1. mezinárodní ženskou konferenci v Kodani, kde byl vyhlášen MDŽ na návrh německé socialistky Kláry Zetkinové. Po vítězství bolševické revoluce v Rusku přesvědčila komunistická feministka Alejandra Kolontai Lenina, aby z MDŽ učinil oficiální svátek nově vzniklého bolševického státu.
Rád bych zde připomněl, že oslavy MDŽ v Rusku na jaře 1917 se staly v podstatě předzvěstí následující podzimní Velké říjnové revoluce. Proto Kolontai přesvědčovala Lenina. A Lenin tedy Kolontai vyslyšel a MDŽ se stal opravdu oficiálním svátkem sovětského Ruska. V r. 1965 byl MDŽ prohlášen za den pracovního klidu v Rusku, resp. v Sovětském svazu, a to usnesením nejvyššího Sovětu Sovětského svazu, a sice, cituji: V upomínku na vynikající zásluhy sovětských žen při budování komunismu.
Často se říká, že slavení mezinárodního dne žen podpořila Organizace spojených národů. OSN skutečně přijala skutečné usnesení, avšak kdo tento návrh předložil a kdo jej prohlasoval, lze nalézt v archivu OSN v New Yorku, kde jsem zapátral. A zjistil jsem následující. Valné shromáždění OSN přijalo v r. 1977 usnesení, kde mj. vyzývá členské státy, aby prohlásily některý den v roce za den OSN pro práva žen a mezinárodní mír. Návrh této rezoluce podaly státy, které byly tehdy ovládány komunistickými diktaturami. Byla to Kuba, Československo, Etiopie, NDR, Maďarsko, Madagaskar a Mongolsko. Pro návrh pak na plénu hlasovaly státy tzv. světové socialistické soustavy, čili komunistické diktatury. Tyto diktatury samozřejmě neměly s demokracií nic společného. Dále tento návrh podpořila řada států třetího světa, které opět byly pod vlivem sovětského bloku.
Demokratické státy, a to podotýkám, všechny státy bývalé západní Evropy, Spojené státy americké, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a další byly proti této rezoluci nebo se zdržely hlasování. Nepodpořily tuto rezoluci nikoli proto, že by byly proti právům žen, nýbrž proto, že šlo o jasnou politickou hru komunistických diktatur. Dnes o 30 let později a po pádu sovětského bloku je MDŽ oficiálním svátkem v Arménii, Ázerbájdžánu, Bělorusku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Makedonii, Moldávii, Mongolsku, Tádžikistánu, Ukrajině, Uzbekistánu a Vietnamu. Vietnam je dodnes komunistickou diktaturou, Bělorusko je poslední diktaturou v Evropě. Postsovětské státy Kazachstán, Tádžikistán, Uzbekistán a další mají autoritativní prezidentské režimy, Mongolsko a Ázerbájdžán jsou považovány za autokratické nebo částečně autokratické státy. Žádná z těchto zemí neslouží jako vzor rozvinuté demokracie. Žádná z nich není vzorem dodržování lidských, natož ženských práv.
Po pádu totalitního režimu v Československu bylo od slavení MDŽ jako jednoho z typických symbolů starého režimu rychle upuštěno. Mezinárodní den žen byl však paradoxně vůbec poprvé v naší před i po listopadové legislativě definován až 15 let po pádu komunismu v Československu, a to v r. 2004. Byl zařazen mezi významné dny novelou zákona č. 245/2000 Sb., kdy se to stalo na podnět poslankyně Čurdové za ČSSD, kterou podpořili poslanci její strany a KSČM. Podařilo se jim vpašovat tuto novelu do návrhu novely, jež zavedla do kalendáře dva nové významné dny, a to vzpomínku na oběti nacismu a vzpomínku na oběti komunismu. Jaké paradoxy.
Novela zákona o státních svátcích z r. 2004 předložená sociálními demokraty a komunisty v PS, která vůbec poprvé v našich dějinách zakotvuje MDŽ v zákoně, tedy znovu nastolila tradici vlastní komunistickým diktaturám a zařadila ČR symbolicky do blízkosti států, kde se ženská a obecně lidská práva tak, jak je chápe OSN, nerespektují. Zařadila nás mezi státy, kde rozhodně nikdo z nás nechce být.
Dovolte, abych ještě jednou připomněl definici MDŽ. Oslavy ekonomických, politických a sociálních výdobytků žen. Jaké byly ekonomické, politické a sociální výdobytky žen za 40 let diktatury, která byla provázena, cituji: porušováním lidských práv a svobod, programovým ničením tradičních hodnot evropské civilizace, morálním a hospodářským úpadkem, justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí vlastnického práva. Citace zákona 198/1993 Sb.
Kolik žen např. zasedalo v politbyru KSČ, kolik ve vládě, kolik ministryň v komunistických vládách jsme našli, kolik žen bylo šéfkami socialistických kombinátů, dolů, hutí, výrobních podniků, kolik žen bylo vidět ve významných funkcích veřejného nebo alespoň akademického života? Je nevyvratitelným faktem, že ženy nucené žít v komunistické diktatuře měly mnohem méně práv a příležitostí, než ženy žijící v téže době v demokratickém světě. Co hůře, komunistická diktatura se nezdráhala dopouštět na ženách zrůdného fyzického násilí, týrat je, mučit a dokonce i vraždit.
Svátek MDŽ slavený komunisty jednou za rok byl pouhým výsměchem, alibismem, který měl zastřít skutečnost, že lidská a ženská práva pro komunisty z principu nikdy nebyla tématem. Šlo jim jako v každé diktatuře o zotročení, ponížení lidí, o jejich přeměnu v ustrašenou, bezprávnou a nemyslící masu.
Zatímco režim pompézně slavil MDŽ, dopouštěl se odporného pošlapávání nejzákladnějších lidských práv tisíců a desetitisíců žen, které pronásledoval za jejich názory či dokonce za názory jejich manželů a blízkých. Za komunistické hrůzovlády byly v politických procesech odsouzeny tisíce žen, desítky z nich zahynuly v komunistických věznicích a pracovních táborech. Byli to čeští komunisté, kteří si v od nacismu osvobozené Evropě dovolili popravit ženu, osobnost předválečného Československa, účastnici druhého odboje vězněnou a mučenou nacisty, statečnou demokratku a bojovnici za práva žen dr. Miladu Horákovou.
Už jen z piety ke všem ženám, které se staly oběťmi komunismu, a vrátím se k nim možná za chvíli, možná na podzim, nemůžeme připustit, aby ČR MDŽ oficiálně slavila jako významný den s odkazem na 40 let komunistické diktatury ČR a s odkazem na ženské oběti světového komunismu považuji za nutné tento ideologicky zneužitý a zneužitelný den ze seznamu významných dnů vyškrtnout.
Ještě mi dovolte se krátce zastavit u Svátku matek. Ten vyjadřuje úctu k ženám, matkám a jejich roli ve společnosti a nemá politický charakter. Původ bychom nalezli v antické mytologii. Novodobá historie svátku se vztahuje k činnosti sociálních aktivistek ve Spojených státech amerických, kde byl poprvé slaven 10. května 1908. O 6 let později byl prohlášen prezidentem W. Wilsonem národním svátkem Spojených států. Dodnes je tam jedním z nejoblíbenějších.
Za to, že byl svátek matek zaveden i v demokratickém Československu, vděčíme především dr. Alici Masarykové, nejstarší dceři prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, přičemž Alice Masaryková byla velkou osobností první republiky, která se z komunistických dějin jaksi vytratila. Studovala medicínu, filozofii, sociální práci na univerzitách v Praze, v Lipsku, Chicagu. Za 1. světové války byla za pomoc proti vlastizrádné činnosti otce zatčena a vězněna ve Vídni, kde jí hrozil trest smrti.
Nebyla popravena jenom díky mezinárodnímu tlaku a tlaku zejména Spojených států. Tato statečná, vzdělaná, společensky angažovaná osobnost, pozdější první dáma Československa, spoluzakládala Sociologickou sekci Svazu čs. Studentstva a Sdružení akademicky vzdělaných žen. V letech 1918–1920 byla poslankyní Národního shromáždění. Roku 1919 založila Čs. Červený kříž a byla jeho předsedkyní téměř 20 let. A byla to právě Alice Masaryková, která stála u zrodu Svátku matek a organizace, jako byla Čs. ochrana matek dětí, Sokol, Orel, Yvka, křesťanské spolky i některé další ženské komise. Tyto spolky, které jsem jmenoval, stály všechny za myšlenkou Svátku matek.
Svátek matek byl podobně jako v celé západní Evropě – už jsem o tom hovořil – a v USA jedním z nejvíce oblíbených svátků a je jím dodnes.
Ironické je, že možná právě proto, že byl tak populární, se v našem zákonodárství poprvé, a zatím naposledy, objevil v roce 1947 a možná byste neuhodli, kdo jej navrhl. Byli to komunističtí poslanci, kteří v zákoně č. 95 z roku 1947 o daru Československé republiky dětem k Svátku matek tento návrh podali a zasadili se o jeho prohlasování. Tento zákon podepsali dr. Beneš, Gottwald a Nejedlý. Po únorovém puči komunisté druhdy opěvovaný Svátek matek zavrhli a v 50. letech, když už byla československá společnost dostatečně komunistickým terorem zdecimována a nemuseli se obávat veřejného mínění, vyzmizíkovali ho z kalendáře a nahradili „oblíbeným“ MDŽ.
V rámci obnovy humanistických hodnot zničených komunistickou diktaturou, v návaznosti na násilně přerušenou historickou tradici demokratického předválečného Československa a v souladu se soudobou i tou historickou tradicí demokratických států navrhuji zavést Svátek matek zákonem jako významný den.
Vážené dámy a vážení pánové, navrhuji tedy schválit návrh novely zákona o státních svátcích v původním, tedy v mém znění.
Dojdeme-li do podrobné rozpravy a rozhodnete-li se ukončit projednávání tohoto zákona dnes bez odkladu na podzim, avizuji pozměňovací návrh k tomu svému předkladu, který ovšem není nic jiného, než čistě legislativně technické úpravy, tak jak to naši legislativci navrhli. Takže nemění se nic na významu toho mého předkladu, jenom jde o technickou úpravu. Děkuji za pozornost.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji, pane kolego. Chtěl bych ostatní kolegy a kolegyně upozornit, že stále probíhá obecná rozprava, toto nebylo závěrečné slovo předkladatele. Chtěl bych ještě před tím, a nemám ambici ani právo omezovat někoho v obecné rozpravě, připomenout velmi inteligentní návrh kolegy Julínka. Nyní prosím kolegyni Soňu Paukrtovou, zda by se ujala slova.

            Senátorka Soňa Paukrtová: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, já jsem také návrh pana kolegy Julínka považovala za rozumný, nicméně předkladatel návrhu zákona s tím nesouhlasí. Musím říci, že předkladatel návrhu zákona pan senátor Mejstřík předkládal původně úplně jiný návrh zákona, který se týkal toho, že chtěl, aby v kalendáři bylo vyznačeno, že Velký pátek je významným dnem. A k tomu se mu dostal Mezinárodní den žen a tím pádem on teď předkládá zákon, kde řeší vlastně Mezinárodní den žen, vypouští jej z významných dnů a zavádí tam Svátek matek.
Pokud předkladatel nesouhlasí, tak nevím, jestli je možné přerušit, ale v každém případě ty návrhy, které tam jsou dodány formou pozměňovacích návrhů, si myslím zaslouží debatu. Já samozřejmě chápu snahy kolegů, ale ty svátky nebo významné dny v našem kalendáři se nějakým způsobem vžily, jsou o určitých symbolech a já si myslím, že pokud je šmahem vypustíme, tak to může vyvolat různé reakce, i když samozřejmě na to máme právo. Ale přesto si myslím, že to je poněkud citlivá věc a že bychom v této věci měli postupovat uvážlivě.
Já se ještě vrátím k tomu, co tady říkal Martin Mejstřík o Dni matek a Mezinárodním dni žen. Já jsem hlasovala pro vypuštění Mezinárodního dne žen z významných dnů našeho kalendáře proto, že má za sebou to stigma komunistického svátku. Na druhou stranu bych ale tady ráda řekla, že mi nepřipadá jako adekvátní říkat „nahrazujeme Mezinárodní den žen“ – a teď aniž bych se toho svátku jakkoli zastávala – „Svátkem matek“. Já mám totiž pocit, že Mezinárodní den žen byl mezi různými skupinami žen vždycky vnímán nikoli jako svátek komunistický, ale jako jisté zhodnocení jiné role ženy, nikoli té mateřské, ale její jakési veřejné role.
Slavili jsme v období totality Svátek matek a v místě, kde žijeme, nikdy nebyl aktivní feminismus, takže já mám za to, že ženy, které budou postrádat Mezinárodní den žen, jistě si takový den oslaví, aniž by byl v kalendáři a všechny naše maminky jistě potěší, když v kalendáři najdou Svátek matek. A pro ten já opravdu jsem. Ale jenom chci říci, že to jsou celkem dvě role ženy – mateřství a její eventuální život veřejný. A netrvám na tom, aby ženy měly nějaký svátek, kterým se oceňuje jejich veřejná činnost. Já si myslím si, že úplně stačí, když se to občas od svých mužských protějšků dozvíme. Děkuji vám za pozornost.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji vám, paní kolegyně. Jsou přihlášeni další tři. Zeptám se kolegyně Gajdůškové, jestli využije přednostního práva. Kývá, že ne. Prosím proto kolegu Richarda Sequense. Kolega Richard Sequens se naštěstí zmýlil. Tedy kolegyně Gajdůšková má slovo.

            Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, debatu o tom, zda Mezinárodní žen nebo zda Svátek matek, jsme zde už vedli. O tom, zda je něco zařazeno jako významný den v kalendáři, se dají vést určitě dlouhé debaty. Ale snad bychom si měli říci, co to znamená.
Je to jenom jediné, a to je to, jak společnost vnímá to, co je s takovým významným dnem spojeno. Jak společnost vnímá hodnoty, které jsou obsahem toho, co je zařazeno do kalendáře jako významný den. Jak si toho váží či neváží.
Já se domnívám, že pokud se týká vztahu k ženám a k matkám zejména, má naše společnost přes všechno úsilí sociálně demokratických vlád přece jenom mnoho dluhů. A proto bych jako smysluplnější viděla tu dnešní debatu například o tom, proč máme 85 % zaměstnaných žen ve věkové skupině kolem 25 do 30 let, to je u absolventek. A proč v okamžiku, kdy tyto ženy přivedou na svět první dítě, nebo těch dětí mají více, jsou ve skupině, která je zaměstnána s bídou kolem 35 %, což je daleko pod průměrem Evropské unie.
A je to samozřejmě o tom, jaké podmínky ve společnosti jsou, zda se dá sladit pracovní role, kariéra s rolí matky a s péčí o rodinu.
Také by bylo asi smysluplnější a důležitější než o návrzích, zda zrušit či nezrušit mezinárodní den žen, se bavit o tom, proč firmy v ČR se zajímají tak málo o jiné možnosti pracovních vztahů, než je osmihodinová pevná pracovní doba, proč tak málo připouštějí flexibilní možnosti pracovně právních vztahů od zkrácených úvazků až po nejrůznější další formy práce tak, jak to náš zákoník práce již dnes umožňuje a proč na rozdíl o firem na západ od našich hranic se tak málo zajímají o sociální odpovědnost firem, kterou firmy skutečně mezinárodní a velmi úspěšné firmy mají zapracovánu do svých firemních strategií a ty firmy, které mají sociální odpovědnost zapracovánu do svých strategií, se ukazují dlouhodobě jako jedny z nejúspěšnějších. A stejně tak ve světovém srovnání jsou nejúspěšnější ty země, kde muži a ženy spolupracují, rovnoměrně se podílí jak na práci v hospodářství, tak na řízení společnosti, ale také na péči o rodinu. Tyto země totiž využívají celý svůj potenciál, potenciál všech svých lidí, které mají k dispozici, na rozdíl od těch, které ženy buď přímo diskriminují, nebo minimálně omezují jejich přístup, jak už do pracovního procesu nebo nevytváří jim podmínky, tak do rozhodovacích procesů tak, jak jsme o tom zde již mluvili.
Nicméně máme návrh na změnu v kalendáři. A já už jsem říkala, že to neznamená nic jiného než deklaraci toho, co je v ČR vnímáno jako hodnota. Z tohoto pohledu vnímám návrh na zařazení Svátku matek mezi významné dny. Myslím si, že se shodneme na tom, že děti jsou v životě jednotlivce, ale i společnosti to nejdůležitější nebo jedna z nejdůležitějších věcí, protože bez toho, že bude pokračovat rodina, bez toho, že bude společnost pokračovat dalšími generacemi, to všechno ztrácí smysl.
A proto nechť máme Svátek matek, ale nechápu a nerozumím tomu, proč tak až křečovitě se snažíme vymazat z kalendáře a proč tedy tak křečovitě deklarujeme to, že se nepotřebujeme bavit o tom, co znamená zapojení žen, proč tak odmítáme to, co celý civilizovaný svět – a už desítky let, přes sto let –  vnímá jako hodnotu. Mezinárodní den žen se skutečně – a já teď mám na jazyku sice slovo slaví, ale ono to není asi to správné. Mezinárodní den žen je na celém světě příležitostí k tomu, aby lidé vnímali oběti, které ženy, ale i osvícení muži přinesli proto, aby byly rovnoprávnými bytostmi s muži, aby ve společnosti skutečně spolupracovali, aby byl využit celý potenciál společnosti.
Připomínají se historicky po dlouhá léta vybojovávaná práva žen na lidské podmínky, pracovní podmínky, na rozumnou pracovní dobu, ale i na tak pro nás dnes samozřejmou věc, jako je volební právo žen a právo být volen. Ale tento den se v celém světě také vzpomíná na to, že pořád ještě jsou ženy oběťmi domácího násilí tak, jak jsem o tom mluvila dnes ráno, pořád ještě bohužel jsou ženy těmi nejbědnějšími oběťmi válečných konfliktů, pořád ještě jsou země, kde se nebaví o tom, jestli ženy mají nižší platy o 17 procent, o kterých mluvíme my v ČR, ale kde se baví o tom, že ženy jsou tou nejbědnější skupinou mezi bědnými, protože jestliže země jsou chudé, ženy jsou mezi těmi nejchudšími.
A to jsou věci, kde pořád ještě máme za co bojovat, kde je potřebné skutečně zvednout hlas a kde je potřebné pomoci. A já skutečně nechápu, proč v ČR se máme od tohoto rozměru Mezinárodního dne žen, který historicky vždycky měl a má, proč se od toho máme distancovat tím, že vymažeme Mezinárodní den žen z našeho kalendáře.
Zkusme skutečně zapřemýšlet, povznesme se nad naše myslím si velmi předpojaté náhledy a zkusme se podívat na věci trošku s nadhledem a vnímat hodnoty, které i ten Mezinárodní den žen v celém světě znamená. Děkuji.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji, paní kolegyně. Jako poslední je zatím přihlášen kolega Jaromír Jermář, který má slovo.

            Senátor Jaromír Jermář: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně senátorky, vážení kolegové senátoři, já se budu snažit být stručný, protože pravděpodobně věřím, že ještě budeme o této problematice debatovat na výborech.
Chtěl bych tady jenom připomenout, že počátky Mezinárodního dne žen, hovořil tady o tom pan kolega Mejstřík, jsou spojeny především s lidskými právy, s bojem za osmihodinovou pracovní dobu, s bojem za volební právo žen a za další demokratické výdobytky, které jsou dnes pro nás samozřejmé.
Malinko bych možná tady poopravil – pan kolega Mejstřík hovořil o tom, že v Rusku oslava MDŽ v roce 1917 odstartovala Bolševickou revoluci. To bylo v únoru, podle našeho kalendáře tedy 8. března, ale právě tyto nepokoje a manifestace žen tam pomohla odstartovat pád carské vlády a nastoupila na ruské poměry poměrně demokratická vláda, prozatímní vláda, která také potom zavedla všeobecné volební právo pro ženy. Proto si myslím, že těch věcí je tady více, proč bychom si měli mezinárodní den připomínat. Ano, v poválečných letech byl tento den zneužit. Ale podívejme se, kolik výročí bylo zneužito! Nebudeme si připomínat 5. květen 1945? Také toto datum bylo zneužito v době komunistické vlády. Nebudeme si připomínat některé osobnosti našich dějin, ať to byl Jan Ámos Komenský, ať to byl Karel Havlíček nebo i třeba Tomáš Masaryk, o kterém ještě v roce 1950 k jeho stému výročí prohlásil Klement Gottwald, že je to jedna z největších osobností našich dějin.
Později se samozřejmě už k tomuto výroku nehlásil.
Ale proto jsem zastáncem toho, aby Mezinárodní den žen zůstal významným dnem v našem kalendáři. Ale stejně tak podporuji, aby významným dnem byl i Den matek.
A ještě krátce k 1. květnu. Mohu říci, že návrh ústavně-právního výboru mě opravdu velice překvapil. Myslím si, že počátky 1. máje mají podobnou charakteristiku, nebo ony už začínaly dříve, ale souvisel také s bojem za lidská práva, za všeobecné volební právo, za osmihodinovou pracovní dobu. A to si myslím, že zase je velice důležité i pro nás, abychom si toto připomínali.
A možná, když už se tady hovořilo o Alici Masarykové, to je žena, které já si nesmírně vážím, měl bych se možná zmínit také o Charlottě Masarykové, o jeho manželce, která se pravidelně účastnila prvomájových oslav ještě v době Rakousko-Uherska. A 1. května v roce 1923, krátce před tím, než zemřela, tak prohlásila, byla to její poslední jasná slova:
„Dnes je 1. květen, 1. máj. Ten svátek já jsem vždycky bytostně cítila, a musíme si neustále připomínat, že je ještě mnoho lidí trpících, kteří potřebují naši pomoc.“
Byl bych tedy rád, abychom tyto dva významné dny si i v tomto duchu připomínali a abychom prostě je ponechali tam, kde jsou. Myslím si, že si to zaslouží, jak Mezinárodní den žen, aby byl mezi našimi významnými dny, tak aby samozřejmě 1. máj byl naším svátkem.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji, pane kolego. Ještě jednou se mně přihlásila kolegyně Alena Gajdůšková.

            Senátorka Alena Gajdůšková: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, já se omlouvám, že jdu ještě jednou k tomuto řečništi. Přiznávám se, že jsem nezachytila v původních návrzích, že by měl být zrušen 1. máj, proto jsem  k této otázce v prvním svém vystoupení nevystupovala. Byli jsme v podstatě s celým výborem pro záležitosti EU na přijetí zahraniční delegace teď před chvílí.
Dovolte mi tedy, abych ještě větičku řekla k 1. máji.
Víte, já jsem ze Zlína. A Zlín je spojen se jménem Tomáše Bati. A ve Zlíně se už od těch 30. let minulého století v baťovských firmách 1. máj vždycky slavil. Byl to skutečně Svátek práce, které si všichni ve Zlíně vždycky vážili a váží. A 1. máj se ve Zlíně v tomto duchu slaví i dneska, organizuje to magistrát města Zlína. A je to skutečně svátek, kdy se lidé sejdou, kdy se potkávají ve městě, kdy si užívají té atmosféry, která je velmi pěkná, velmi radostná. A říkám, je to skutečně o úctě k práci a k lidem, kteří tu práci dělají.
A musím říci, že doufám, že mluvím za většinu lidí ze Zlína, že by nám bylo hrozně líto, kdybychom ten 1. máj, tak jako za dob Tomáše Bati nemohli slavit dál. Děkuji.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji, paní kolegyně. Stále probíhá obecná rozprava. Ještě před tím, než v ní budeme pokračovat, chtěl bych všem předcházejícím řečníkům poděkovat za korektní vystupování, a chtěl bych zcela výjimečně poděkovat i těm, kteří nevystoupili.
Nyní má slovo Martin Mejstřík.

            Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, já nebudu tím, kdo nebude vystupovat. Dovolte mi tedy využít toho privilegia, že jde o můj návrh zákona, a tedy si ho užiji.
Já vás ještě jednou žádám a prosím, abyste upustili od pokusů jakkoli do toho zákona zasahovat a obohacovat ho nebo ochuzovat. Jestli máte tuto chuť, prosím, sejděte se, tak jak jste to avizovali na začátku projednávání tohoto návrhu zákona, udělejte si svůj návrh zákona, ale prosím pěkně, věnujte se mému návrhu, budu vám velmi vděčný.
Můj návrh nepojednává ani o Dni rodin, ani o Dni vzdělanosti, ani o 1. máji. Můj návrh zákona se týká MDŽ a Svátku matek. Můj návrh zákona se týká vyrovnání se s komunistickou minulostí, se kterou Den rodin, ani Den školství nemá opravdu nic společného. Můj návrh se týká toho, že trvám, a chci vás o tom přesvědčit a chci přesvědčit Parlament ČR, že MDŽ by byl komunistickou diktaturou naprosto zprofanovaný svátek, který sloužil diktatuře, který byl k naší ostudě patnáct let po převratu, kdy se do naší země vrátila demokracie, naším parlamentem přijat a stal se zákonem, stal se svátkem ze zákona. (Velký hluk v Jednacím sále.)
Pardon, neposloucháte. MDŽ, který se do našeho práva dostal opravdu až díky komunistům, jako součást jejich ideologie.
Mě velmi mrzí, že jsem tady v první řeči mluvil k prázdnému sálu.
Vážení přátele, domníval jsem se, že jsme komora, která v některých věcech má jasno, že jsme komora, která si vzala za svůj úkol se tématu komunismu věnovat.
Já se pokusím zůstat v korektní rovině. Znovu zopakuji na dotaz paní senátorky Gajdůškové, proč se snažíme tak křečovitě zbavit se MDŽ. Vždyť já jsem o tom tady hovořil již poprvé, v prvním čtení a hovořil jsem o tom ve své první řeči před chvílí.
Hovořil jsem o tom, že tento svátek měl podobné kořeny jako Svátek matek, vznikl podobně jako Svátek matek ve Spojených státech amerických, ale nicméně prostě byl, bohužel, uchopen komunisty a bohužel celým východním blokem byl ideologicky zneužit.
My nežijeme ve vzduchoprázdnu, my nežijeme na tom pověstném ostrově, který tady neustále musím zmiňovat, kde se dějiny zastavily. Žijeme v zemi, která zažila 40 let totality.
A znovu vám připomenu to, co jsem zde již jednou říkal. Mezinárodní den žen – a vím, že nyní nehovořím k vám, dámy a pánové, z pravé strany, ale k těm svým kolegyním a kolegům z levé strany – je oficiálně, to znamená zákonem ustaven v těchto zemích, já vám je přečtu, kam jsme se zařadili v roce 2004: Ázerbájdžán, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Makedonie, Moldávie, Mongolsko, Tádžikistán, Ukrajina, Uzbekistán, Vietnam a Arménie. (Velký hluk v sále.)

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Prosím o klid, aby pan senátor Mejstřík nemusel mluvit tak nahlas.

Senátor Martin Mejstřík: Tyto státy mají zákonem stanoveno nechci říci oslavy… Jestli vás obtěžuji svou řečí, tak bych vážené kolegy prostřednictvím váženého pana předsedajícího požádal, abyste šli do foyer si povídat. Nezlobte se. Nedělám to nikomu z vás, tak bych vás prosil o stejnou laskavost.
Další příspěvek k tomu, abych vám připomněl, abych osvěžil vaši paměť, co to MDŽ bylo. Ocituji z dopisu, kterých jsem nedostal až tak málo, vybral jsem jenom jeden:
„Je hrozné, jak musíme i v dnešní době poslouchat neuvěřitelné lži a urážky od komunistů, a ještě horší je to, jak národ snadno, a jak je vidět, snad i rád, zapomíná.“
Samozřejmě, že MDŽ komunisté odpudivě zneužili, od malých pracovišť přes fabriky až po ÚV. Nikdy neopomněli pochválit věrné soudružky, manažerky, partnerky a matky, které pevně stojí v čele boje za naplnění historické úlohy dělnické třídy, které vychovávají naše děti v duchu marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu, které obětavě naplňují závěry sjezdu KSČ a tím přispívají k vítězství míru a socialismu. Proto ho nechci v kalendáři.

Toto pro nás všechny, pro tuto zemi 40 let znamenalo MDŽ o trapnosti průběhu oslav, které končily brzkým odchodem starostlivých matek domů, a pozdním příchodem zpitých otců není nutno mluvit. Pánové to zajisté pamatují.

Jiný text na osvěžení paměti. Oficiální tisková zpráva ČTK ze 7. března 1989: ÚV KSČ, prezident ČSSR a vláda ČSSR uspořádali dnes na Pražském hradě při příležitosti MDŽ přátelské setkání s delegací československých žen ve Španělském sále členky delegace srdečně pozdravily generálního tajemníka ÚV KSČ a předsedu ÚV MF ČSSR Milouše Jakeše, předsedu vlády Ladislava Adamce a další členy předsednictva ÚV KSČ Jana Fojtíka, Aloise Indru, Ignáce Janáka, Ivana Knotka, Františka Pitru, Miroslava Štěpána a Karla Urbánka, kandidáty předsednictva ÚV KSČ Josefa Hamana a Vladimíra Hermanna, předsedu ÚKRK KSČ Jaroslava Hajna a členy sekretariátu ÚV KSČ Josefa Mevalda, Vasila Mohoritu, Jindřicha Poledníka a Rudolfa Rohlíčka.
Vážené dámy a pánové, toto je MDŽ v socialistické praxi. Slyšeli jste tam jediné ženské jméno? Ženy přišly pozdravit patriarchát, pánové, to je MDŽ v roce 1989.
Zpráva pokračuje: Setkání se rovněž zúčastnili vedoucí oddělení ÚV KSČ členové předsednictva ÚV MF ČSSR, místopředsedové federálního shromáždění a federální vlády a ministři vlády ČSSR. V čele delegace 250 předních pracovnic z průmyslu, zemědělství, obchodu, služeb, školství, zdravotnictví, vědy, kultury, umění, poslankyň, zastupitelských sborů, příslušnic Lidových milicí a funkcionáře ženského hnutí byla členka sekretariátu ÚV KSČ a předsedkyně ÚV Československého svazu žen Marie Kabrhelová. Ejhle – žena.
Jménem stranických a státních orgánů, jménem generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše a prezidenta ČSSR Gustáva Husáka blahopřál členkám delegace i všem československým ženám k MDŽ předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec. Při této příležitosti blahopřál rovněž ženám – matkám, které dnes dostaly za příkladnou výchovu dětí vysoká státní vyznamenání. Projev soudruha Ladislava Adamce vyslechly členky delegace s velkou pozorností a přijaly ho dlouhotrvajícím souhlasným potleskem. Toto je pro nás MDŽ.
Nezpochybňuji definici MDŽ, jak jsem zde o ní hovořil, nezpochybňuji právo žen na rovnost šancí a další práva, ale zvládněme to bez MDŽ.
Skončil bych své odůvodnění návrhu, proč se domnívám, že tento svátek bychom měli vědomě, bez smíchu, bez úsměšků, bez ironie s naprosto jasnou hlavou a s plným vědomým vyškrtnout z kalendáře se vší vážností. Přečtu vám poslední svůj text.
MDŽ se odkazuje k ženským právům stejně tak, jako se k nim odkazovala  komunistická diktatura, když jsem hovořil o tom,  že MDŽ naprosto účelově zneužívala. Podívejme se ale na osudy některých žen, které byly přesvědčením demokratky a které se provinily komunistům jen tím, že třeba měly jiný názor nebo pomáhaly těm, kteří jiný názor měli. Má motivace k návrhu tohoto zákona pramení z úcty k těmto ženám, jejichž práva komunistický režim 40 let pošlapával. Sami víte, že ideologickým nepřítelem komunistů číslo jedna byli za první republiky křesťané. Když se podíváme na osudy některých žen činných v křesťanské demokracii, ve straně lidové, v křesťanském hnutí, nebo ve skautingu, zjistíme, že jejich osudy byly podobné. Nejde jen o osudy z let padesátých. Domnívám se, že si zaslouží alespoň 26 žen, které jsem vybral z desítek a stovek, aby jejich životní osudy v nejstručnější podobě a jejich jména tady zazněla.
Z těch, které se hlásily ke křesťanskému hnutí: Helena Kučerová, narozená v roce 1929, v letech 1947 až 1948 pracovala jako úřednice na předsednictvu vlády, v roce 1951 zatčena a odsouzena v případu O-aktis; strávila 9 let ve vězení. V roce 1960 propuštěna na amnestii, v roce 1961 opět zatčena. V případě tzv. ilegální KDS odsouzena na další dva roky. K tomu jí byl připočítán zbytek starého trestu ve výši dalších 6 let.
Helena Kučerová umírá ve vězení ve svých 37 letech.
Antonie Svobodová – od roku 1930 členkou lidové strany. Pracovala jako spisovatelka a redaktorka. Po roce 1945 je členkou ÚV NF žen a poslankyní zemského národního výboru v Praze. Odsouzena za údajný zločin k 15 letům, propuštěna na amnestii v roce 1960. V roce 1961 opět odsouzena ke dvěma a půl rokům za údajné podvracení republiky, přičemž k trestu byl připočítán zbytek neodpykaného trestu z roku 1950.
Vážený pane předsedající, mohl byste zajistit klid v sále?

            Místopředseda Senátu Jan RakušanPane kolego, už jsem o to kolegy prosil. Myslím, že vaše vystoupení je někdy kontraproduktivní a nejsem schopen to jinak udělat, než že poprosím, aby se ztišili.

            Senátor Martin Mejstřík: Děkuji vám za to, pane předsedající.
Antonie Hamanová, narozena 1914, byla řeholnicí kongregace Milosrdných sester sv. Karla Bartolomějského. Zatčena v roce 1952 krajským soudem v Českých Budějovicích, odsouzena na 8 let za špionáž.
Dagmar Skálová, narozena 1912, populární skautská vedoucí. Zapojila se do pokusu o protikomunistický vojenský převrat. Zatčena v roce 1949, odsouzena k trestu smrti – změněno na doživotí. Prošla věznicemi v Ruzyni, Pankráci, Kutnou Horou, Znojmem, Pardubicemi. Propuštěna podmínečně v květnu roku 1965. V roce 1968 se ovšem angažuje v K 231 a v obnoveném skautingu. Jako jedna z mála je nositelkou nejvyššího skautského vyznamenání Zlatého stupně Řádu Čestné lilie v trojlístku a v roce 1997 obdržela Řád TGM.
Doktorka Markéta Pavlíčková – Heřmanová, narozená v roce 1922. V roce 1950 těsně před svatbou a ukončením studia medicíny zatčena spolu s bratrem a se svým snoubencem Albínem Heřmanem. Velezrada třináctičlenné skupiny v čele s plzeňským historikem profesorem Čadíkem spočívala v balíčkové pomoci vězňům v lágru v Horní Bříze. Odsouzena na 22 let.
Několik dalších osudů z řad věřících žen. Jen během katolické akce v Praze byly odsouzeny Marie Jadrná, zdravotní sestra, na 11 let, Marie Vašková, malířka, odsouzena na 10 let, umírá ve vězení, Elena Kelerová–Ondráková, absolventka Matfyz v Praze – na 8 let.
Věra Běhalová, úřednice Francouzského velvyslanectví, odsouzena na 7 let.
Božena Kratochvílová, švadlena, odsouzena na 5 let.
Komunistům ale nevadili jen politici či političky. Vadili jim všichni a všechny, kdo měli jen trochu jiný názor. Kdo měli vůbec nějaký názor. Takže z těchto žen, které nebyly političkami:
Profesorka Růžena Vacková, nar. 1901, byla profesorkou UK Filozofické fakulty, během 2. světové války se angažuje v protinacistickém odboji, v r. 1945 zatčena a do konce války nacisty vězněna v cele smrti. Roku 1947 byla jako druhá žena v historii republiky jmenována mimořádnou profesorkou na FF UK. Roku 1948 se jako jediný pedagog UK zúčastnila studentských pochodů na Hrad. Posléze samozřejmě následuje zákaz přednášek na UK a vězení. Dostala 22 let. Po 20 letech byla tato paní profesorka propuštěna a byla plně rehabilitována v r. 1969, aby jí za rok poté komunisté opět rehabilitaci odňali. Tato dáma jako jedna z velmi mála obětí politické perzekuce 50. let podepisuje Chartu 77.
A osudy dalších žen, za jejichž práva se komunisté tak bili:
Jana Hrušková, nar. 1928 ve vesničce Boškov u Znojma. Při pokusu o emigraci do Rakouska zatčena, byla těhotná, po výsleších potratila miminko, odsouzena na 15 let. Po propuštění již děti mít nikdy nemohla.
Oldřiška Kajtová, nar. 1921 ve Velké Bíteši, malířka. Zatčena za přátelskou pomoc Petru Křivkovi, účastníkovi druhého československého odboje.
Já bych rád požádal členy Konfederace politických vězňů, aby se podívali na jednání tohoto pléna Senátu. Možná budou překvapeni.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanPane kolego, předsedající smí vstoupit do rozhovoru, já myslím, že ta poznámka byla nadbytečná. Myslím, že Senát se chová demokraticky, poslouchá vás dlouho, protože podle § 64 se můžeme též usnést bez rozpravy o tom, že doba k vystoupení nebude delší než 10 minut. Nikdo nic takového nenavrhuje, vystupujete opakovaně, nikdo nám do toho nemluví. Byl bych rád, kdybyste mluvil jen k těm, kteří jsou v sále.

            Senátor Martin Mejstřík: Vážený pane předsedo, nebudu komentovat, ale jen bych si dovolit zaprotestovat, není pravda, že mi do toho nikdo nemluví.
Oldřiška Kajtová, nar. 1921 ve Velké Bíteši, malířka. Zatčena za přátelskou pomoc Petru Křivkovi, účastníkovi druhého československého odboje v Anglii, měla čtyřletého syna, odsouzena na 14 let těžkého žaláře.
Jiřina Slámová – Minaříková, nar. 1927 v Rajhradicích u Brna. Převáděli s manželem přes hranice lidi ven z komunistického ráje. Manželovi se podařilo uprchnout do Rakouska, žena však byla zatčena, odsouzena k 18 letům, přičemž její dvě děti samozřejmě zůstali nezaopatřeny.
Já beru opravdu jen vzorky žen, dámy a pánové, myslím, že vás dosti šetřím, takže dovolte mi ještě opravdu několik málo osudů z těch stovek.
Čtyři osudy tzv. prostých žen, neangažovaných, v podstatě nepolitických jsem zmínil před chviličkou. S politikou prvorepublikového parlamentu byli největšími konkurenty komunistů členové Národně socialistické strany. Z nich asi nejznámější a zároveň nejtragičtější ženská oběť komunistického režimu v Československu, osobnost výrazně angažovaná za ženská práva je dr. Milada Horáková. Dr. Horáková se narodila v r. 1901, vystudovala práva na UK v Praze. Od r. 1929 působí v Československé straně národně socialistické, v řadě sociálních spolků a v ženském hnutí. Je blízkou spolupracovnicí senátorky Františky Plamínkové, velké osobnosti ženského hnutí, kterou popravili nacisté v r. 1939. V témže roce se do protinacistického odboje zapojila i paní Milada Horáková. R. 1940 však byla nacisty zatčena a vězněna až do konce války. Po válce v letech 1945 – 1948 byla členkou ústředního výboru ČSNS, byla poslankyní Národního shromáždění, předsedkyní Rady Československých žen a místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Roku 1948 po zahájení čistek se vzdává poslaneckého mandátu. Za rok poté je zatčena a posléze odsouzena přes protesty celého tehdejšího demokratického světa k trestu smrti.
Další významnou národní socialistkou, političkou, byla Františka Zemínová. Stejně jako Milada Horáková byla přesvědčenou demokratkou, laskavou ženou a přitom bojovnicí za práva žen. Byla povoláním účetní, ale již od r. 1897 působila v ČSNS, spoluzaložila výbor pro volební právo žen, přednášela, publikovala. Byla účastnicí 1. i 2. československého domácího odboje. V r. 1918 až 1938 byla předsedkyní ústředí žen při ČSNS. Po válce je místopředsedkyní této strany. Od vzniku Československa, tedy od r. 1918 až do r. 1948, samozřejmě s výjimkou válečných let, byla poslankyní. Mimo jiné byla kolegyní poslankyně dr. Alice Masarykové. Podobně jako dr. Horáková odchází v březnu 1948 z politického života, což ji ovšem nezachránilo a v monsterprocesu s Miladou Horákovou byla odsouzena na 20 let. Při jejím věku, kdy jí bylo 68, se tento rozsudek rovnal trestu smrti.
Sociální demokraté nakonec. Komunisté si na ně brousili zuby již od r. 1921. Ale teprve v r. 1948 přišel den zúčtování. Ti, kteří s komunisty kolaborovali, ti přežili. Ti, kteří si zachovali rovnou páteř a zůstali věrni demokracii, museli být zničeni. A nejen muži, ale i ženy. Tak tedy několik příběhů žen činných v sociální demokracii za všechny. A zejména za všechny ty bezejmenné.
Drahomíra Vosková, nar. 1920, ve 30. letech členkou mládežnické organizace sociální demokracie, členkou samotné strany se stala až v r. 1945 ve věku svých 25 let. V letech 1946 – 1948 byla místopředsedkyní okresního, krajského výboru sociálně demokratické strany v Karlových Varech. Po únoru 1948 odmítá spolupracovat s KSČ, protože věří v dr. Edvarda Beneše a silně jej podporuje. Pokouší se založit ilegální sociální demokracii, v r. 1954 je zatčena a odsouzena k 11 letům těžkého žaláře.
Dámy a pánové, archivy ministerstva vnitry a další archivy jsou naprosto neprobádanou studnicí těchto tragických osudů. Před našimi historiky ještě leží veliký úkol, takže kolikrát nevíme přesně, za co, proč, jakým způsobem a na jak dlouho byly tyto ženy, a mluvím nyní o sociálních demokratkách, odsouzeny. To co víme, že byly odsuzovány v rámci velkých skupin v různých kauzách, které byly spojovány s protikomunistickým odbojem.
Tak např. v kauze Skokan František a spol. byla odsouzena i Anna Kořínková. V této kauze byl vynesen trest smrti a další tři rozsudky byly v řádu desítek let. Přes tuto skupinu měly být předávány zprávy sociálním demokratům v exilu.
Kauza Špaček Čestmír a spol., při ní v únoru 1954 byli odsouzeni Čestmír Špaček a Elvíra Gajgrová, bývalí krajští sociálně demokratičtí funkcionáři na Liberecku.
Kauza Lubor Holub a spol. JUDr. Holub spolu s Václavem Podešvou, Emilem Hilarem, Boženou Dymákovou a Aloisií Mokrou roku 1955 byli odsouzeni za to, že v rámci ilegální organizace sociální demokracie organizovali sociální fond, z něhož byli podporováni rodinní příslušníci zatčených osob.
Kauza JUDr. Jan Žáček a spol. Jan Žáček spolu s Vlastou Pospěchovou a dalšími 12 osobami byli odsouzeni za organizování ilegální organizace sociální demokracie na Ostravsku.
Kauza Miloslav Šimák a spol. Šimák spolu s Václavem Osvaldem, Štěpánem Šindlerem, Marií Válkovou a Karlem Hrubým byli odsouzeni za spojení s ilegálním vedením sociální demokracie v zahraničí.
Za obdobnou činnost byla v kauze Karel Křepelka a spol. odsouzena i Jarmila Laubová a Karolína Křepelková a také Marie Tichá a dalších 9 osob, protože spolupracovali mimo jiné s Václavem Majerem, předúnorovým kandidátem na předsedu sociální demokracie, který odmítal kolaborovat s komunisty.
Dámy a pánové, řekl jsem, že to je jen několik osudů z desítek a stovek.
Nebudu vás již nadále trápit a zdržovat citací toho, za jakých podmínek byly tyto ženy vyslýchány, za jakých podmínek byly tyto ženy odsuzovány, za jakých podmínek byly tyto ženy uvězněny.
Ale právě úcta k těmto ženám a velká neúcta ke komunistickému režimu mě vede k tomu, abych vyřadil MDŽ ze zákonů. Lépe vám to vyložit nedokáži. Děkuji za pozornost.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji, pane kolego, byl jste poslední v obecné rozpravě, nikdo další se nehlásí, proto obecnou rozpravu končím a troufnu si bez konzultace říci, že jmen, která jste jmenoval, je nám stejně líto, prožíváme to všichni, z levé i pravé části spektra. Nyní ovšem musíme dodržet jednací zákon a vy jste navrhovatel, máte nyní opět slovo v obecné rozpravě. Prosím, pouze k obecné rozpravě.

            Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, byly předloženy, pokud si dobře pamatuji, čtyři návrhy, jeden návrh na schválení, to znamená můj, potom je zde návrh petičního výboru, který máte před sebou, nebudu jej citovat. Dále je zde odlišný návrh ústavně-právního výboru, který vycházel z petičního, ale obohatil ho o Svátek práce, vy ho máte před sebou, nebudu ho definovat, a čtvrtý návrh, který zde zazněl, byl návrh na vrácení návrhu zákona k projednání. Jinak diskusi hodnotit nebudu. Děkuji za pozornost.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji panu navrhovateli. Musím se, i když pan kolega Pavlata je již delší dobu nastartovaný, zeptat kolegy Novotného, zda chce vystoupit. Nechce. Kolegy Žáka? Též nechce. Prosím tedy zpravodaje garančního výboru, aby se vyjádřil k obecné rozpravě a provedl nás hlasováním.

            Senátor Josef Pavlata: Pane předsedající, dámy a pánové, kolega Mejstřík zhodnotil obecnou rozpravu, ale vyhodnotil ji špatně, protože po obecné rozpravě se hlasuje pouze o návrzích, pokud padnou, a to je návrh na vrácení návrhu senátního návrhu zákona výboru k novému projednání, návrh na schválení, návrh na zamítnutí, návrh na odročení. Teprve pokud takovýto bod nepadne, tak v podrobné rozpravě se podávají pozměňovací návrhy. Čili jsme nyní v situaci, kdy se pokusím ještě jednou krátce tu rozpravu zhodnotit.
Vystoupily v ní dvě senátorky a pět senátorů, z toho jedna dvakrát a jeden také dvakrát. Jeden ze senátorů dokonce křičel, což bylo takové zvláštní. (Smích.) V každém případě padly dva návrhy. Byl to návrh pana senátora, ministra dr. Tomáše Julínka, a to návrh na vrácení návrhu senátního návrhu zákona výboru k novému projednání. Pak byl podán předkladatelem panem kolegou Mejstříkem návrh na schválení toho jeho původního textu. A v tomto pořadí bychom měli o těch návrzích hlasovat.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanPane kolego, já se jenom zeptám, tam musí být, když to budeme vracet k novému projednání, daná lhůta a také kterým výborům.

            Senátor Josef Pavlata: Ta lhůta je stanovena do 30 dnů, že se musí sejít a v tom návrhu a v tom návrhu pana senátora, ministra dr. Julínka bylo jednoznačně řečeno, že navrhuje, aby to bylo k projednání výborům ústavně-právnímu a pro vědu, vzdělávání, kulturu, lidská práva a petice.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji za upřesnění, omlouvám se. Dovolím si nechat o tomto návrhu hlasovat. Ještě než přistoupím k hlasování, kolega Josef Pavlata načte ještě jednou to, o čem budeme hlasovat.

            Senátor Josef Pavlata: Nyní budeme hlasovat o návrhu na vrácení návrhu senátního návrhu zákona výborům k novému projednání. Jedná se o výbory ústavně-právní a pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice.

            Místopředseda Senátu Jan RakušanDěkuji. Zahajuji hlasování.
Kdo je pro vrácení výborům, tlačítko ANO a zdvihne ruku. Kdo je proti, tlačítko NE a také zdvihne ruku. Konstatuji, že v hlasování pořadové číslo38 se z 60 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 31 pro vyslovilo 48, proti byli 3.

Návrh byl přijat. Bude postupováno podle toho, jak bylo odhlasováno.

Recent Posts

Archives